Josef Rosenauer

Rodný domek ve Chvalšinách

Německá pamětní deska z roku 1928

Česká pamětní deska z roku 1991

Muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu ve Chvalšinách

Zámek Červený Dvůr

Pamětní deska na domě č. 54 v Českém Krumlově

Schwarzenberský plavební kanál u hospody Blauer Hirsch, Sonnenwald

Stavidlo Pestřice

Dolní portál tunelu, Jelení Vrchy

Horní portál tunelu, Jelení Vrchy

26. února 1735 (?) Chvalšiny – 10. března 1804 Český Krumlov.

Josef se narodil v Chvalšinách jako nemanželské dítě Voršily Traxlerové, dcery tesaře a měšťana Martina Traxlera z Chvalšin (Kalsching). Přesný den narození není znám, neboť chvalšinské matriky byly zničeny při požáru v roce 1808. Jako datum narození se často uvádí den křtu 26. února 1735, kdy byl ve chvalšinském farním kostele pokřtěn jako Josef Rosenauer. Zápis o křtu se dochoval v úředním výpisu z tehdy ještě existující matriky a má se za to, že den křtu mohl být shodný se dnem narození, což byla tehdy běžná praxe.

Matka Voršila Traxlerová označila jako otce dítěte tkalcovského tovaryše Antonína Rosenauera z Dobčic. Ten ale otcovství popíral a nakonec 30. června roku 1736 odpřisáhl před vyšebrodským hejtmanem při Bohu, Panně Marii a všech svatých, že není otcem malého Josefa, který nosil jeho příjmení. Tím byl podle tehdejších zvyklostí spor ukončen. Tzv. „nelegitimní“ původ představoval tehdy značnou komplikaci a mimo jiné například ve schwarzenberských službách bránil povýšení. Legalizovat původ mohl jenom panovník, případně šlechtic, jemuž panovník právo propůjčil. Josef se s nemanželským původem potýkal až do roku 1758, kdy prohřešky rodičů vyřešila listina císařovny Marie Terezie.

Josef vyrůstal v domácnosti svého děda Martina Traxlera ve Chvalšinách. Od 13 let se učil („als Jäger-Lehrjung“) u myslivce Petra Lambachera, který spravoval bažantnici v nedalekém Červeném Dvoře a později ve Vyšném (zaniklá osada Miesau u Arnoštova – dříve Ernstbrunn), kde je doložen Rosenauerův pobyt v letech 1754 - 1758. Během učení zřejmě prokázal mimořádné schopnosti, protože zájem na vyřízení jeho žádosti o povýšení z roku 1758, které bránil nemanželský původ, napomohl i k legalizaci jeho původu dvorskou kanceláří. 

V roce 1759 nastoupil Josef Rosenauer jako lesní adjunkt do schwarzenberského lesního úřadu v Českém Krumlově. Na počátku 60. let byl pak vyslán do Vídně, kde studoval na náklady zaměstnavatele na inženýrské akademii, kterou ukončil v květnu 1770 s výborným prospěchem. Následujícího roku získal (21. listopadu 1771) titul schwarzenberského knížecího lesního inženýra. V roce 1779 se po složení zeměměřičských zkoušek, stal přísežným zemským zeměměřičem. Od roku 1791 byl pak ředitelem schwarzenberské vodní dopravy, což byla jedna z nejvýznamnějších součástí rodového podnikání.

Jako zaměstnanec vrchnostenské správy schwarzenberského panství vypracoval v roce 1775 návrh na zřízení plavebního kanálu, který měl umožnit levnou dopravu dřeva z tehdy pro dopravu nepřístupných pralesů na severních svazích Smrčiny, Plechého a Třístoličníku. Návrh vycházel z předpokladu, že by se v prostoru bývalé osady Růžový Vrch (Rosenhügel, dnes se místo nazývá „U Korandy“) v nadmořské výšce cca 780 m dalo překonat evropské rozvodí. Následně by Světelským potokem (Zwettlbach) a řekou Mihelou (Große Mühl) pokračovala plavba dřeva k Dunaji. Odvážný návrh předložil Rosenauer v roce 1776 knížeti Josefu I. Adamovi ze Schwarzenbergu. Komise pověřená zkoumáním návrhu však projekt nepodporovala a Rosenauer s návrhem uspěl až u knížete Jana Nepomuka I. v roce 1788.

Samotná realizace začala po získání císařského privilegia k plavení dříví na 30 let (potvrzeného dvorským dekretem z 18. června 1790, udělujícím z milosti císaře Leopolda II. knížeti Schwarzenbergovi plavební privilegium pro jeho kanál) a po obtížných jednáních s vlastníky přilehlých pozemků na jaře roku 1789. Tehdy Rosenauer během jediné sezóny (od května do listopadu) asi s tisícovkou dělníků postavil 26,8 km kanálu. To byl obdivuhodný výkon z pohledu organizace práce a výkonu pracovníků při překonávání obtížného terénu i po stránce inženýrské, neboť koryto kanálu má v těchto místech sklon pouhých 1,74 ‰. Pomalým průtokem vody se na jedné straně zabránilo stržení břehů a současně byly podchyceny plochy lesů co nejblíže patě svahu kvůli usnadnění přísunu polen k břehům kanálu. Stavba kanálu pak pokračovala v roce 1791 k ústí Jezerního potoka (Seebach), bohatého na vodu a první část – 39,9 km dlouhý tzv. starý kanál vedoucí od potoka Světlá k Jelenímu potoku (Hirschbach) – byla zcela dokončena v roce 1793. Při zvažování pokračování výstavby se Rosenauer jednak obával nedostatku vody z přítoků napájejících plavební kanál a jednak bylo užívání stavby tehdy omezeno privilegiem uděleným na 30 let. V dubnu roku 1791 bylo pod Růžovým Vrchem vhozeno do vody prvních 84 sáhů. Ty byly poté, co dosáhly ústí řeky Große Mühl u obce Neuhaus přeloženy na lodi, které je 24. dubna 1791 dopravily do Vídně.

Druhá část kanálu (tzv. nový kanál) se známým tunelem byla postavena podle Rosenauerova projektu až v letech 1821 - 1822. Veškeré práce na kanále, včetně Jezerního a Jeleního smyku a tří umělých nádrží byly uzavřeny komisionálním převzetím a když se 5. května 1824 poprvé plavilo dříví tunelem, činila délka trasy k Dunaji 89,7 km. O hospodářském významu kanálu svědčí údaje o objemu přepraveného dříví, který do roku 1875 dosáhl téměř 7 milionů prostorových metrů dřeva. Na Rakouskou stranu se naposledy plavilo mezi 23. a 27. srpnem 1916. Plavení do Čech Želnavským smykem však pokračovalo dál i ve 30. letech a naposledy se plavilo v roce 1961.

Kníže Josef II. ze Schwarzenbergu na konci 18. století pověřil zkušeného Rosenauera, tehdy již ředitele schwarzenberské plavby, zpracováním projektu plavení dřeva na panství Prášily, které v roce 1799 po Rosenauerově doporučení koupil od hraběte Kinského. Návrh Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, který obcházel nesplavný úsek řeky Vydry pod Antýglem kníže schválil hned v červnu téhož roku. Stavba byla zahájena 10. června 1799, na jaře roku 1801 bylo hotovo a 3. září 1801 dorazilo příslušné císařské privilegium. Celková délka kanálů byla 17,8 km a upravena byla také řečiště navazujících toků. Po dobu provozu kanálu byly odplaveny cca 3 milióny prostorových metrů. Dnes vody kanálu pohánějí elektrárnu u Čeňkovy pily.

V roce 1780 byl Rosenauer pověřen i zpracováním plánu kanálu, který by obcházel Čertovu stěnu a umožnil tak nepřetržitou plavbu dříví po Vltavě. I přesto, že byl tento plán schválen knížetem i zemskými úřady, nebyl nakonec projekt pro vysoké náklady ohrožující rentabilitu realizován.

Rosenauer se oženil ve roce 1772 až poté, co byl existenčně zajištěn. S první manželkou Antonií Břeskou z Birkenfelsu (Maria Antonia Břesky) měl celkem čtyři děti, z nichž se pouze syn Josef dožil dospělého věku. Po smrti své první ženy, která zemřela při porodu, se oženil podruhé s Alžbětou Neumannovou (Elisabeth Neumann). Ve druhém manželství se narodilo celkem 11 dětí, z nichž dětský věk přežili dva synové a pět dcer.

Josef Rosenauer zemřel 10. března 1804 ve svém domě po neúspěšné operaci. Osobní dopis knížete Schwarzenberga, ve kterém ocenil jeho celoživotní dílo již adresáta živého nezastihl. Každopádně je doloženo, že slib „…po Vaší smrti nikdy nezapomeneme Vašich služeb a že se otcovsky postaráme o Vaši ženu a Vaše děti“ splněn byl.

V současné době připomínají Josefa Rosenauera dvě pamětní desky na domě čp. 118 ve Chvalšinách. První je německá z roku 1928, a druhá z roku 1991. V letech 1999-2000 pak bylo ve Chvalšinách zřízeno Muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu, které je otevřeno v turistické sezóně od dubna do října (Út – So odpoledne). Josefu Rosenauerovi je věnována i deska na domě č. 54 (dříve U Černého koníčka) v českokrumlovské ulici Latrán, který Rosenauer zdědil po své první ženě a ve kterém také zemřel.