Antonín Václav Dyk
5.března 1871 (Kbelany u Stříbra) - 29. července 1952 (Brno-Žabovřesky)
Antonín Václav Dyk (též Anton Wenzel Dik) se narodil v roce 1871 v myslivně Harabaska v Kbelanech u Stříbra. Povolání otce, nadlesního na černínském velkostatku a pozdějšího vrchního lesmistra a ředitele hořovických komorních lesů, bezesporu ovlivnilo volbu jeho vlastní profese. Po maturitě na pražském reálném gymnáziu nastoupil na vídeňskou Hochschule für Bodenkultur (Vysokou školu zemědělskou), kde byl v roce 1892 promován lesním inženýrem. Po ukončení studia strávil rok jako dobrovolník u 22. praporu polních myslivců v Praze, kde dosáhl hodnosti poručíka. Lesnické praxi se poté věnoval na několika soukromých velkostatcích více než pětadvacet let. Za tu dobu prošel mnoha funkcemi. Začínal jako příručí na hořovickém hospodářství a dráhu lesníka - praktika opouštěl jako ústřední ředitel lesů a statků v Manětíně a lesní rada v Lukově, kde řešil záležitosti spojené s prováděním meziválečné pozemkové reformy.
Od samých začátků jeho profesního života bylo patrné, že bude lesníkem a myslivcem širokého rozhledu. Nemalou zásluhu na jeho osobnostním růstu měla i řada vynikajících odborníků té doby. Na křivoklátském panství, kde pracoval od roku 1894, se učil lesnictví a myslivosti od Aloise Nechleby, pozdějšího profesora ochrany lesů na pražské lesnické fakultě. Právě ten ho připravoval k vyšší státní zkoušce lesnické, kterou Antonín úspěšně složil v roce 1897. O šest let později přešel na velkostatek v Želči u Tábora na místo nadlesního. Zde se společně s lesníkem Františkem Janovským snažili o vybudování papírny.
Od roku 1907 působil Antonín Dyk jako lesmistr a vedoucí lesní hospodář na velkostatku Žinkovy u Nepomuku, kde za pouhých šest let vybudoval proslulou oboru, v níž s velkým úspěchem choval silnou dančí a mufloní zvěř. Ještě předtím, než nastoupil na svou akademickou dráhu, stal se v roce 1913 ředitelem lesů a statků Manětín – Rabštejn a v letech 1917-19 působil jako lesní inspektor a správce na dolnorakouském velkostatku Litschau, kde reorganizoval lesní těžbu a zpracování dřevní suroviny a po první světové válce zde vedl správu velkostatku.
Osobnost Antonína Dyka je nerozlučně spjata s Vysokou školou zemědělskou v Brně (VŠZ), kde se lesnictví a spolu s ním myslivost staly relativně krátce po vzniku první republiky studijním oborem. V roce 1920 byl Antonín Dyk za svůj přínos lesnictví oceněn a jmenován docentem ochrany lesů a myslivosti. Téhož roku byl povolán ze své dosavadní pozice lesního rady v Lukově u Holešova, aby předával své znalosti a zkušenosti studentům lesnické fakulty. Stal se prvním profesorem myslivosti a díky svému výjimečnému nadání chápat myslivost a lesnictví v souvislostech i schopnosti rozvíjet své poznatky a předávat je dále právem patří do pantheonu profesorů, otců zakladatelů lesnického odboru současné Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně (MENDELU). V roce 1922 byl na téže akademické půdě jmenován řádným profesorem.
Profesor Dyk byl velmi činorodým učitelem i schopným manažerem. Brzy po svém nástupu na univerzitu mu byl svěřen Ústav ochrany lesů a myslivosti, který de facto vybudoval a vybavil sbírkami a učebními pomůckami. Během svého zdejšího pedagogického působení se zasloužil o zapojení školního lesního podniku v Adamově (dnešní Školní lesní podnik Masarykův les Křtiny) do praktické vysokoškolské výuky. Stal se členem správního výboru tohoto statku, kde se staral o zvelebení chovu lovné zvěře. Nechal zde vysadit muflony, zavedl hony podle noblesních mysliveckých pravidel a zvyků a zarybnil rybníky a vodní toky. V letech 1926-27 a 1935-36 byl rovněž zvolen děkanem lesnického odboru a poté i rektorem celé univerzity (1936-37).
Své výzkumné práce zaměřil profesor Dyk na monitorování výskytu a biologického potírání bekyně mnišky, jejíž přemnožením trpěly tehdejší lesní porosty. Jako první navrhl a aplikoval metodu odchytu samců bekyně mnišky pomocí sexuálních feromonů uvolňovaných samičkou. V praxi to znamenalo, že čerstvě vylíhlé a neoplozené samičky bekyně mnišky se v klícce umístily doprostřed lepových pásů na kmenech stromů a podle počtu přilákaných samců se usuzovalo na průběh přemnožení. Tento způsob kontroly byl později rozpracován a nazván Dykovo-Ambrosovou metodou využívanou dlouhá léta v celé střední Evropě.
Kromě ochrany lesů tkvělo těžiště jeho celoživotní práce v myslivosti. Soustavné studium i praktické zkušenosti vyústily v publikování celé řady monografických příruček. Jednou z nejvýznamnějších je Malá myslivost (1932), velice fundovaná a obsáhlá učebnice myslivosti vystavěná v té době na zcela nových základech. Za zmínku stojí i knižní kompendium o našem rybářství publikované spolu se svým synovcem, ichtyologem Prof. MVDr. Václavem Dykem, DrSc. (Rybářství, 1947). K dalším jeho významným odborným pracem patří Bažantnictví (1933) nebo Hodnocení loveckých trofejí zvěře spárkaté (1932). Vědecké a publikační úsilí věnoval profesor Dyk i chovu mufloní zvěře. Mufloní zvěř je sice na našem území od první poloviny 19. století, po stránce výzkumné a publikační však byla do té doby opomíjená.
Profesor Dyk byl osobností vskutku renesanční a i své hudební a básnické nadání využil k prospěchu české myslivosti. Díky své partituře Lovecké signály, hlaholy a fanfáry zkomponované kolem roku 1936 se stal jednou z největších osobností v lovecké hudbě. Jedná se o unikátní soubor krátkých skladeb komponovaných pro lesnici B. Tyto melodie, mnohdy doplněné i vhodnými texty, jsou určeny pro lov a pro hon a dávají trubači prostřednictvím těchto signálů znamení, co se má konat. Dykovy signály a fanfáry dodnes dodávají důstojnost honům a zdobí českou myslivost ve slavnostních chvílích. Česká myslivost se díky Antonínu Dykovi proslavila celosvětově nejen díky hudbě. Byl vůbec prvním, kdo propagoval a hájil myšlenku mezinárodní myslivecké organizace. V době jeho předsednictví Československé myslivecké jednotě v letech 1927 - 1941 byl velmi významným členem Mezinárodní rady pro lov a ochranu zvěře (Conseil International de la Chasse et de la Conservation du Gibier), která mj. asistuje vládám a organizacím chránícím přírodu v otázkách přírodních zdrojů a přírody jako takové.
Profesor Dyk byl nejen výjimečný odborník a ochránce přírody, ale pamětníci na něj vzpomínali také jako na laskavého přítele studentů a milovníka werichovského humoru i dobrého jídla. I proto po něm byla pojmenována studánka, která se nachází na školním lesním podniku Masarykův les Křtiny. Pamětní deska nese nejen jeho jméno, ale i notový záznam loveckého signálu Lovu zdar. Po velmi produktivním životě odešel profesor inženýr Antonín Dyk v roce 1939 do důchodu a 29. července 1952 v Brně – Žabovřeskách zemřel.
.
