Za jelencem viržinským

Jelenec viržinský

Skyline Drive

Výhledy ze Skyline Drive

Tzv. Velké louky

Fly Poison (Amianthium muscaetoxicum)

O jelenci viržinském asi slyšel každý, kdo absolvoval zkoušky z myslivosti nebo kdo se hlouběji zajímá o naši faunu. V okolí Dobříše, kde byl od poloviny 19. století chován nejprve v oboře a pak i ve volnosti, se s ním lze setkat osobně. Areál původního výskytu jelence, resp. několika desítek jeho poddruhů je i v dnešní civilizací redukované podobě obrovský. Zahrnuje jižní část Kanady, většinu území USA, Mexiko a středoamerické státy. Na jihoamerickém kontinentu zasahuje jeho areál až do Bolívie a Peru. My jsme zavítali do jednoho z národních parků v zemi, odkud si jelenec přinesl příjmení.

Národní park Shenandoah, který zahrnuje část pohoří Blue Ridge Mountains (česky nejspíš „Modré hory“) patřící do Apalačského pohoří. Park má rozlohu cca 800 km² (pro srovnání Národní park Šumava má 680 km²), z čehož je cca 40% (322 km²) chráněno jako „divočina“.

Do parku se, obdobně jako koneckonců i u nás, jezdí především autem. Je přístupný čtyřmi vjezdy a celý hřeben cca 160 km dlouhého pohoří se dá projet po silnici s poměrně výstižným názvem Skyline Drive se 75 vyhlídkovými zastávkami („scenic overlooks“). Za vjezd do parku se ovšem platí. V Shenandoah stojí „vjezdné“ 20 dolarů/vozidlo a platí 7 dní. S tím, že každý rok je v kalendáři obvykle cca 14 dní s volným vstupem resp. vjezdem.

Obecně je v parku na první podhled zřejmé, že byl zřízen pro návštěvníky. Kromě návštěvnických center (Dickey Ridge a Byrd) jsou v parku stezky, tábořiště, záchody, benzínová pumpa a vyhrazená místa pro piknikování („picnic grounds“). Na první pohled je zřejmé, že v parku daleko méně cedulek, zejména s varováními typu „1. zóna, nevstupujte mimo značené cesty“. Pokud jsme zaznamenali nějaké pokyny, šlo spíš o praktická doporučení, která řeší zejména provoz na tábořištích a soužití s medvědy. Černý medvěd (American black bear, Ursus americanus) nazývaný též baribal je menší a méně nebezpečný než náš medvěd hnědý a jeho američtí bratranci grizzly a kodiak. Asi nejdůležitější zásada pro pobyt v medvědím území je schovávat všechny pro medvědy lákavé zásoby mimo stan v uzavřených skříních nebo na zvláštních věšácích, na které se ani velmi obratný medvěd nevyšplhá. Právě medvědi, kteří si zvyknou na potravu od lidí, mohou být nebezpeční a někdy pak musí být i zastřeleni.

Přestože park působí při pohledu ze „Skyline Drive“ jako prakticky nedotčená divočina, byla značná část (cca 1/3) jeho nynější rozlohy v minulosti odlesněna nebo degradována těžbou a dalšími hospodářskými aktivitami. Původní obyvatelé v přírodě zřejmě žádné významnější stopy nezanechali. Evropští osadníci do oblasti přicházeli postupně po roce 1750. Budovali farmy a mlýny, vysazovali sady nebo těžili rudy. Pozůstatky po obydlích 465 rodin nuceně vystěhovaných v letech 1935 – 1937 a neznámému počtu dalších obyvatel, kteří odešli sami, jsou v parku místy patrné dodnes. Největší holinou na hřebeni jsou tzv. Velké louky, kde se původně hospodařilo a za války sloužila jako vojenské cvičiště.

Z přírodního i historického hlediska je park pozoruhodný z mnoha důvodů. Například jako ukázka vývoje názorů na to, jak se má pečovat o národní park. Původně zřejmě nemělo jít pouze přírodní rezervaci, ale částečně i historický „skanzen“, ve kterém se měly zachovat některé historické budovy. Nicméně díky různým metodickým sporům, nedostatku financí a následnému vypuknutí 2. světové války rozhodl zub času. Obdobně nelze v počátečním období existence parku hovořit o nějakém vědecky podloženém „managementu“. Park si prošel obdobím budování divočiny podle dobových estetických představ, kdy se v parku vysazovalo všechno možné včetně nepůvodních dřevin. Zachovala se i tabulka s plánem, který předpokládal zejména výsadbu jedle fraserovy, smrku červeného a tisu kanadského na různých lokalitách v parku. Obdobně se dochovaly zprávy o počtech sazenic dalších dřevin pěstovaných v lesních školkách. V parku se obohacovala i fauna například o divokého krocana a je dost možné, že ani černý medvěd se v době založení v parku nevyskytoval. Od té doby již uplynulo hodně vody a z pohledu dnešního návštěvníka jde o divočinu bez větších závad. Každopádně pohled na rozsáhlé zalesněné pohoří vzbuzoval naději, že se i naše nekonečné šumavské holiny evokující vizi světa po nukleární zimě jednou zregenerují alespoň do zeleného stavu.

Z lesnického pohledu je park zajímavý na naše poměry vysokým počtem druhů stromů a keřů, které se v nyní v parku vyskytují. Podle webových stránek parku jich je 267. Asi nejznámější ohroženou dřevinou na území parku je Jedlovec  kanadský neboli Tsuga kanadská (Eastern hemlock, Tsuga canadensis), ohrožovaný z Japonska zavlečenou mšicí Adelges tsugae (anglicky Hemlock woolly adelgid, HWA). Mšice byla popsána na západním pobřeží Spojených států v roce 1924 a postupně se rozšířila na východní pobřeží, kde se objevila v roce 1951. V Shenandoah byla poprvé zaznamenána v roce 1988 a od té doby zlikvidovala většinu jedlovců. Když se zjistilo, že mšice je schopna zlikvidovat prakticky všechny stromy, nasadila správa parku insekticidy. Ovšem náklady na opakované postřiky byly značné, provedení v horském terénu obtížné a výsledky neuspokojivé. Až díky použití neurotoxinu (Imidacloprid) aplikovaného do půdy a vstřebávaného kořeny se podařilo zachránit cca 2 500 jedinců těchto dlouhověkých stromů, kteří by se měli stát základem pro budoucí obnovenou populaci. Zásadní řešení by měl přinést import přirozeného nepřítele, na jehož rozmnožení v rámci pilotního projektu se nyní čeká. Obecně jde o učebnicový příklad pohromy, jakou může způsobit zavlečení nenápadného škůdce, který nemá v nově obsazeném areálu přirozeného nepřítele. Přitom odumírání jedlovců ohrožuje i několik dalších druhů rostlin i živočichů, vázaných na přímo na tento strom nebo na jedlovcové porosty.

K jedlovci se váže i legenda z místní ochranářské historie, kdy žena jednoho z místních osadníků vykoupila 100 starých jedlovců po 10 dolarech za kus, aby je zachránila před dřevorubeckou sekyrou. Prý byly kolem 300 let staré. Jinak se ovšem v literatuře uvádí, že jedlovec se může dožívat i stáří až 1000 let.

Po jedlovci ještě něco o jelencovi. Předně, zkušenost s nepříliš plachým sudokopytníkem z okolí Dobříše se potvrdila i na jeho domácí půdě. Jelenců jsme viděli několik, ale ani jeden z nich neměl tendenci prchat. U Byrdova návštěvnického centra se paní jelencová pásla asi metr od parkoviště a návštěvníci ji neznervózňovali. Nabízí se logická úvaha, že taková neopatrnost musí mít za následek výrazné ztráty. Neštěstím pro jelence je také intenzivní automobilová doprava. Podle různých statistik dochází v USA ročně k více než k miliónu kolizí s jeleny, které si vyžádají i kolem 200 obětí mezi lidmi a způsobí škodu přes miliardu dolarů. Podle výzkumu uskutečněného právě ve Virginii, přitom přijde při dopravních nehodách o život cca 20% celkové populace. Jelenec se také intenzivně loví a má i některé přirozené nepřátele mezi místními šelmami. A v některých oblastech trpí smrtelnou nemocí CWD. Vzhledem, že i přesto jeho populační hustota i po tom všem nijak výrazně neklesá, zařadili jsme ho mezi odolná zvířata, která mají i ve ztížených podmínkách nadějnou budoucnost.

M. H. , červenec 2016